Osvícení
Ráda bych vás inspirovala jednou z kapitol úžasné knihy Žádná setkání nejsou náhodná, kterou napsal autor Kay Pollak.
Osvícení
Pravděpodobně jsme všichni vnitřně přesvědčeni, že když o někom smýšlíme ponižujícím, odsuzujícím a zesměšňujícím způsobem, vypovídá to vlastně něco o nás samých.
Za každou mou negativní myšlenkou o nějakém člověku se skrývá strach (v nějaké podobě), který je ukrytý v mém nitru.
Přemýšlejte o tom, zda to tak může být; když nějakého člověka odsuzuji, dělám to ve skutečnosti proto, že mi připomíná buď nějakou mou vlastnost, kterou nechci vidět, anebo něco jiného, z čeho mám uvnitř velký strach. On nebo ona mi připomínají tu část mne sama, již v sobě potlačuji, vytěšňuji a popírám.
Někdy říkáme (je to svérázný psychologický axiom):
To, co odmítám a potlačuji sám v sobě, to také napadám, ponižuji a vysmívám u lidí mimo sebe.
Člověk bude skutečně ,,osvícený", pokud si tento axiom uvědomí a pozná, jak funguje přímo u něho. Je to nejdůležitější předpoklad osvícení.
* * *
Mnohokrát jsem se pokoušel vyvarovat pravého poznání sebe sama. Věřil jsem (a byl jsem si tím jistý), že za mou frustraci, rozrušení a nevyrovnanost mohou jiní lidé. Příčinu svého špatného stavu jsem promítal na jiné lidi - a vždy skrze útok na někoho jiného. Uděl jsem z někoho jiného obětního beránka, jen abych se vyhnul hledání v sobě samotném, a to přirozeně není tvořivé.
Každý takový útok je pokus, jak se vyhnout poznání sebe sama.
Každý takový útok, ať už ve formě myšlenky, slova nebo činu, je určitou formou obrany a jejím cílem je vyhnout se pozorování sebe sama. Je jisté, že pokud dokážu snadno přijmout sama sebe, dokážu snadněji přijmout i ostatní.
Co když je pravda, že při obviňování a útocích na jinou osobu hovořím hlavně o sobě?
Když odsuzuji ostatní, vypovídá to velmi mnoho o mně.
Kay Pollak